NOVÝ BLOG - ZDE!!! VŠECHNY POVÍDKY, BLBOSTI, FOTKY JSOU NA NOVÉM BLOGU - ZDE!!!

Děkuji

27. října 2010 v 9:42 | Padfoot & Prongs |  Jednorázovky
JEDNORÁZOVKA-Děkuji…
INFO:
Hloupý život ti nedává šanci, bojuj s ním! Ať tohle není tvou poslední štací, hloupý čin! Odpor všech proti tobě, odepřená, zklamaná
vůči sobě, nenajdeš cestu jak být milována. Tenhle příběh je o lásce, beznaději a taky trošku o zlobě ale nakonec končí hezky…Na začátku jsem to psala i s Prongs ale dokončila jsem to sama. Podle mě je na světě spoustu nešťastně zamilovaných lidí a tuhle povídku jim chci darovat. A hlavně ji chci darovat mé oblíbené osobě Prongs, ať ten tvůj příběh dopadne stejně jako tento…Padfoot


Seděla jsem v havraspárské společenské místnosti a čekala jsem až přijde. Ne že bych ho potřebovala vidět každý okamžik ale pohled na něj mě tak nějak uklidňoval ale zároveň mi každý pohled na něj působil strašnou bolest. Věděla jsem že nikdy nebude můj…jenom můj… A v tom přišel on- Charles                                                                                                  (Prongs: A vtom přišel on - Charles , Charles Darwin ) 
 je tak hrozně krásný ten jeho úsměv vlasy a já nevím co všechno. Vlastně ho miluju už od okamžiku kdy jsem ho poprvé uviděla. Chtěla jsem ho pozdravit ale nějak mi vyschlo v krku, tohle se mi stávalo docela často ale dnes to bylo nějak jiné. Ani se na mě nepodíval neusmál se ani koutkem oka o mě nezavadil. Zvykla jsem si že mě všichni přehlížejí ale on, Stella s Reginou mě vždycky tolerovali a bavili se, se mnou.  Co jsem zase udělala špatně? Proč mi přijde, že se všichni tak změnily nebo jsem se změnila já? Ale ne to je hloupost za všechno přece nemůžu jenom já. Nebo teda aspoň myslím že za to nemůžu. Když dělal jako že tam nejsem vzala jsem učebnici přeměňování a začala jsem v ní listovat. Dala jsem si ji kousek od obličeje tak aby mi nikdo neviděl do očí ve kterých se mi už zas leskly  slzy. V poslední době jsem kvůli Charlesovi plakala čím dál víc  asi je to tím že ho čím dál víc miluju. Regina má pravdu v tom že chceme to co nikdy nemůžeme dostat. Jakmile jsem na holky začala myslet objevily v místnosti s jejich usměvavými tvářemi. Ale jak mě uviděli, že sedím sama úplně v rohu společenské místnosti hned za mnou přišly a jejich úsměvy se tak nějak vytratily a nahradil je výraz lítosti. "Ty se zase trápíš kvůli Charlesovi…Kdy už pochopíš že ti za to nestojí." Prohlásila opět holka která se ještě nikdy pořádně nezamilovala. "Prostě mi za to stojí…líbí se mi…Ale to ty asi nikdy nepochopíš." "Elisabeth, nemůžeš si vybíjet vztek na těch kteří za nic nemůžou." Řekla mi Regina s povzbudivým tónem. "Jasně já chápu že se trápíš ale nemůžeš se tady pořád litovat. Už se probuď Růženko, není jisté jestli princ přijde." Pravila Stella. "Ale já chci aby přišel… Mám ho ráda vždyť to víte a moc dobře…" "Ano máš pravdu víme to. A mám pocit že to víme až moc dobře." "No jasně, já už si půjdu lehnou. Dobrou noc." "Dobrou!" Zavolali za mnou holky. Po pravdě řečeno ty jejich řeči už jsem vůbec neposlouchala byly pokaždé stejné. Netrap, nestojí ti za to bla, bla…Ale ony nechápou že je to jediné kvůli čemu jsem ještě pořád tady. To on mě drží nad vodou. Už jenom jeho přítomnost mi dělá dobře, to kvůli tomu už jsem to dávno neukončila. Ten svůj pitomý život šprtky. Já už snad opravdu vypiju odvar živoucí smrti a všichni budou mít pokoj a já vlastně taky. Když budu chtít tak je všechny budu strašit. Ne to ne…. Pak jsem se převlekla do pyžama. A lehla jsem si do postele. Chvíli jsem přemýšlela nad tím co by se stalo kdybych byla s Charlesem. Tahle představa mě dokonale hodila do klidu a usnula jsem.  Po týdnu jsem byla ještě víc zničená. Kromě Charlese mě nevnímaly ani Regina se Stellou. Nechápala jsem co je zase špatně tak jsem se uzavřela do sebe v tu chvíli jsem ještě mnohem víc chtěla umřít. Když všichni seděli ve společenské místnosti a učili se  nebo si povídali šla jsem radši někam jinam někam kde nikdo nebyl. Dokonce jsem nechodila ani na Famfrpál. Prostě nikam tak nějak jsem si zakázala smích prostě jsem jen chodila po hradu a hledala místo kam nikdo moc nechodí. Nejlepší místo byli dívčí umývárny ve kterých jsem se učila, psala úkoly a bavila se s jediným člověkem který mě dokázal pochopit s Ufňukanou Uršulou. Ta se stala poslední bytostí se kterou jsem ještě komunikovala. Na hodiny jsem chodila pravidelně a v čas ale mé výsledky se z vynikajících přehouply na mizerné a hrozné. Věděla jsem proč tomu tak je. Když si mě Charles všímal tak jsem byla nadprůměrnou studentkou a všechno jsem chápala ale teď jsem byla úplně tupá. Měla jsem sto chutí jít za holkama a vynadat jim za to že si mě nevšímaly. Řekla jsem si ale že ještě není ten pravý čas. V tu chvíli jsem ale  uviděla Stellu jak se baví s Charlesem. Začala jsem na ni křičet. "Co to má znamenat říkala jsi, že o něj nestojíš!!" "Taky že nestojím." Řekla mi s naprosto ledovým hlasem ta zrádkyně. "Víš co já radši půjdu. Nechci abys na mě hned začala křičet. A hele to je Regina tak zatím ahoj." A rozběhla se za Reginu a rychle spolu pak zmizeli za rohem. Po chvíli mlčení která mi připadala jako celá věčnost konečně promluvil: " Víš nemusela jsi na ni tak křičet." "Cože? A proč ne.?" Zadíval se do země, pak se poškrábal na nose a začal ještě jednou. "Nebýt těch dvou tak tady vlastně ani nejsem." Zatvářila jsem se zmateně as nežila se při tom nevypadat úplně hloupě. Asi se neumím moc přetvařovat protože hned bez toho aniž bych něco řekla mluvil dál: "No víš…to ony to vymyslely…napadlo je že…no a vlastně mě to taky napadlo že…" Nevím jestli to bylo schválně nebo ne ale protahoval každé slovo a dával si pozor na to aby něco neřekl špatně nebo to tak na mě alespoň působilo. "Elisabeth…nechtěla, nechtěla bys se mnou…no nechtěla bys se mnou…chodit?..." Když si všimnul mého nechápavého výrazu řekl: "Pochopím když ne…ale napadlo mě že třeba když ti to řeknu já nebudeš už tak smutná…Asi to byl špatný nápad." "Ano…" Řekla jsem v okamžiku, kdy už se chystal k odchodu. "Prosím…?" "Ano budu s tebou, vždyť já nic jiného nechci…" V ten okamžik nás z romantické scény vytrhly hlasy Reginy a Stelly. "Jo konečně!!" Řekly zároveň a vykoukly z poza rohu. "Jsme dobré." Prohlásily. "No tak nic my už půjdem." A teď už opravdu odešli. Byl to skvělý pocit. A ještě lepší bylo když mě chytil za ruku. Na chvíli jsem ucukla ale pak jsem si uvědomila co vlastně udělal a v ten moment jsem byla nejšťastnější studentkou a celém světě. A v duchu jsem děkovala holkám za to co pro mě udělali, moc jsem jim děkovala…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lostinforks lostinforks | 27. října 2010 v 13:49 | Reagovat

pěknéé holky. Obíhám SB :-)

2 Nazgúl Nazgúl | E-mail | Web | 30. října 2010 v 11:34 | Reagovat

to je opravu krásné. :-)

3 Lily Lily | E-mail | Web | 5. května 2011 v 17:18 | Reagovat

Nádhernééé :) Hmmm musím ještě počíst :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama